To vše najdete v úžasném wellness centru na Vysočině, kousek od městečka Počátky. Prozkoumejte širokou nabídku služeb, programů i místní krásy.

Ráj uprostřed přírody

Moderní resort Svatá Kateřina vás zaujme už jen tím, že zde nejezdí žádná motorová auta, používají jen ekologickou čisticí kosmetiku a ložní prádlo je pouze ze 100% bavlny.

Nachází se skutečně v lůně přírody, na místě obklopeném lesy mezi Pelhřimovem a Telčí, asi 3 km od města Počátky. Toto místo je druhým nejzdravějším v České republice, a i vy máte možnost poznat uzdravující sílu Vysočiny, jejích lesů, léčivých pramenů i úžasně čistého vzduchu.

Samotný resort sídlí ve třech budovách. Má moderní pokoje s vlastní koupelnou a posezením. Nechybí à la carte restaurace, kde k přípravě pokrmů využívají pouze čerstvé a zdravé produkty.

Na zahradě je k dispozici gril a velkou terasu u jezera. Hosté se mohou těšit na wellness s vířivkou, finskou, aromatickou a parní saunou, tenisové kurty, cvičnou plochu na golf a stáj. Kdo chce udělat něco pro své tělo, má možnost vyzkoušet si jógu, Pilates, Bosu a Zumbu.

V resortu si můžete pronajmout brusle, sněžnice, jízdní kola a spoustu dalšího vybavení.

Něco málo z historie

Sv. Kateřina byla založena v roce 1783. Původně se jednalo o Lázně Svaté Kateřiny u léčivého pramene, který byl zasvěcen, jak jinak než právě sv. Kateřině. Pracoval zde jako lékař otec bratří Čapků i strýc Franze Kafky.

Na místě často pobýval i spisovatel Julius Zeyer nebo F.X. Šalda. První světová válka ovšem znamenala jejich úpadek. Proces záhuby ještě urychlí dva požáry z neznámých příčin, ke kterým během let dojde.

Od roku 1953 v lázních ještě fungovala dětská ozdravovna, ale po pádu komunismu její provoz pomalu stagnuje a v devadesátých letech dvacátého století končí úplně.

V roce 2006 získal lázně podnikatel Petr Zempliner, který nechal objekt zrekonstruovat do současné podoby a později přikoupil louky, pole, lesy a statek. V roce 2008 už Resort Svatá Kateřina znovu začíná vzkvétat.

Pomáhá k tomu i nabídka cvičení jógy, wellness pobyty, hubnutí či ájurvéda včetně ájurvédského kuchaře a dvou lékařů, kteří sem přináší prastarou přírodní medicínu z Jižní Indie.

Jak se tam dostanete?

Do resortu nemají auta vjezd povolen. Hosté je nechávají na neplaceném parkovišti v Počátkách. Odtud je pak sváží zdarma hotelový shuttle bus.

Kamenný kruh druidů ve Svaté Kateřině

Ve Svaté Kateřině vás dozajista nenechá chladnými místní kamenný kruh. Ten je novodobou replikou megalitické stavby. Byl postaven v roce 2014.

Má pomáhat lidem s duchovním vývojem a prospívá zdraví. Jak je to možné? Na člověka působí kameny a jejich okolí díky schopnostem krystalů. Ty vychází z jejich shluků a usměrnění.

Dokážou zpracovat světlo, hlavně Slunce a Měsíce a zároveň i zemskou a kosmickou energii.

Již na konci pravěku lidé znali schopnosti přírodních krystalů a dovedli jejich pomoc naplno využít prostřednictvím různých podob megalitů. Západoevropští druidi, pokračovatelé atlantské kultury a předchůdci té keltské v tom byli naprostí přeborníci.

Autorem kruhu ve Svaté Kateřině je Ing. Pavel Kozák, psychotronik a velmi známý český odborník v oboru energie krajiny. Kruh postavil ze 33 kamenů a umístil je v pravidelných odstupech po obvodu 108 metrů. Uprostřed kruhu se nachází další kámen ve výšce 717 metrů nad mořem.

Toto místo je ideálním prostředím pro meditace, hlubokou relaxaci a ozdravení duše i těla. Naopak není vhodné pro dynamické aktivity, jógu či tanec.

Objevte sílu sami v sobě a nechte se nalákat kouzlem tohoto spirituálního místa, kde na vás působí nejen seskupení kamenů samotných, ale i krása okolní přírody. I když nejste nadšenci do meditací nebo to není právě váš šálek kávy, dojděte se do kruhu alespoň podívat. Zvláštní atmosféra jistě dýchne i na vás.

1918: Zrod republiky pod dohledem knížete

Právě u Myslbekova pomníku, tehdy ještě ne zcela dokončeného, se 28. října 1918 shromáždily davy Pražanů, aby oslavily vznik samostatného Československa. Spisovatel Alois Jirásek a kněz Isidor Zahradník zde symbolicky vyhlásili nezávislost.

Pomník se tak hned na počátku své existence stal svědkem zrodu nového státu a nadějí s ním spojených.

Pod tíhou okupace a války (1939-1945)

V temných letech druhé světové války se Václavské náměstí stalo dějištěm nacistických manifestací. V roce 1942 se zde konala masová manifestace vynucené loajality Říši za účasti prezidenta Háchy.

Během Pražského povstání v květnu 1945 pak okolí pomníku zažilo těžké boje, kdy český lid povstal proti okupantům, a mnoho budov bylo poškozeno.

Únor 1948 a padesátá léta

Po komunistickém převratu v únoru 1948 promluvil z Václavského náměstí Klement Gottwald. Pomník svatého Václava tak opět přihlížel dalšímu historickému zlomu.

V následujících dekádách totalitního režimu se náměstí stalo místem oficiálních manifestací, ale v myslích lidí zůstávalo symbolem národní identity a potenciálního odporu.

Srpen 1968: Symbol odporu proti invazi

Během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se pomník svatého Václava stal přirozeným centrem občanského odporu. Lidé jej pokrývali protisovětskými nápisy, plakáty a československými vlajkami.

Navzdory přítomnosti tanků se zde shromažďovali Pražané, aby vyjádřili svůj nesouhlas s okupací, a pomník tak znovu potvrdil svou roli národního symbolu.

Jan Palach: Plamen svědomí u nohou patrona

V lednu 1969 se Václavské náměstí stalo svědkem tragické oběti Jana Palacha, který se zde upálil na protest proti pokračující okupaci a pasivitě společnosti. Pomník svatého Václava se proměnil v pietní místo, kam lidé nosili květiny a svíčky.

Komunistický režim se následně snažil zamezit shromažďování provedením „sadových úprav“ kolem sochy.

Listopad 1989: Sametová revoluce a cesta ke svobodě

Během Sametové revoluce v listopadu 1989 se Václavské náměstí a prostor u pomníku svatého Václava staly hlavním dějištěm masových demonstrací proti komunistickému režimu.

Statisíce lidí zde každý den vyjadřovaly touhu po svobodě a demokracii. „Kůň“ tak byl němým svědkem pádu totality a znovunabytí svobody československého národa.

Pomník dnes: Živý symbol, setkávání a inspirace

I dnes je pomník svatého Václava klíčovým orientačním bodem, oblíbeným místem setkávání Pražanů i turistů a dějištěm různých společenských a kulturních akcí, včetně Svatováclavského duchovního zastavení.

Jeho odkaz žije dál, inspiruje umělce (např. parodická socha Davida Černého v Lucerně) a připomíná pohnutou i hrdou historii české země.

Ani ne desetitisícová Polička leží v pardubickém kraji a bývala královským věnným městem. Má nádherné historické jádro a zachovalé středověké hradby. Právě do tohoto prostředí se v roce 1890 narodil slavný skladatel.

Do věže

Bohuslav Martinů se narodil na poměrně originálním místě – ve světničce nacházející se 36 metrů vysoko ve věži kostela Sv. Jakuba. Světnička je dnes přístupná veřejnosti, vypadá jako za Bohuslavova dětství a návštěvníci si tak mohou po zdolání sto devadesáti dvou schodů prohlédnout, v jakých podmínkách chlapec spolu se čtyřmi členy své rodiny vyrůstal.

Cesta nahoru se určitě vyplatí i kvůli rozhledu z vrcholku věže, který nám nabídne Poličku jako na dlani.

Expozice

Od roku 2009 funguje v Poličce také Centrum Bohuslava Martinů, které se stará o stálou expozici věnovanou slavnému rodákovi. Centrum je součástí Městského muzea a galerie Polička a kromě péče o skladatelův odkaz se věnuje i pořádání výstav, besed a dalšího programu.

Hřbitov s kostnicí

Bohuslav Martinů zemřel v roce 1959 se Švýcarsku, avšak o 20 let později byly jeho ostatky převezeny do rodného města – díky tomu mohou návštěvníci zakončit svou cestu po stopách světoznámého umělce na poličském hřbitově, který je spolu se zdejší kostnicí a kostelem sv. Michaela archanděla národní kulturní památkou.

Technologie z Atlantidy

Atlantida je název pro bájný ztracený kontinent, na kterém měla údajně vzkvétat civilizace, která neměla do té doby na Zemi obdoby. Jak asi každý ví, Atlantida nedopadla příliš dobře, alespoň dle mýtů. Pohltilo ji totiž moře. 

Spekulovat o tom, jestli za to mohla přírodní katastrofa, či něco jiného, je zbytečné. Atlantida totiž nejspíš nikdy neexistovala. Přesto se po ní stále pátrá a asi nějakou dobu ještě bude.

Vraťme se ale k Egyptu, respektive k jeho pyramidám. Ty totiž byly podle některých za vlasy přitažených teorií postaveny právě Atlanťany.

Ti měli po zničení svého kontinentu migrovat do celého středomoří a podílet se mimo jiné i na raketovém rozvoji egyptské civilizace.

Je nutno dodat, že tyto teorie nejsou vůbec ničím podložené. Jde tedy jen o domněnky, jež neberou seriózní vědci vůbec vážně.

Mimozemský zásah

Kdo někdy viděl Hvězdnou bránu, nejspíš má docela dobrou představu o tom, proč by mimozemšťani měli potřebu stavět pyramidy.

Ve filmu i stejnojmenném seriálu tyto monumenty sloužily jako přistávací plochy pro gigantické hvězdné křižníky. Hvězdná brána však nebyla první, kdo přišel s teorií, že pyramidy jsou dílem mimozemské civilizace.

Už v šedesátých letech jeden z nejslavnější tvůrců sci-fi literatury vůbec, Erich von Däniken, vydal svou knihu Vzpomínky na budoucnost.

Tam mimo jiné rozvádí i teze zabývající se ovlivňováním lidstva ze strany mimozemské civilizace. V knize zároveň zmiňuje také egyptské pyramidy. Ty podle něj mohly mít hlavně symbolickou funkci. 

Toto mírné naťuknutí začali poměrně záhy rozvíjet i další autoři sci-fi, díky čemuž dnes patří teorie mimozemského původu egyptských pyramid mezi ty zdaleka nejpopulárnější.

Skuteční stavitelé

I když výše zmíněné teorie zní lákavě, tak pravdou je, že egyptské pyramidy postavili samotní Egypťané. Donedávna však nikdo neměl příliš ucelenou představu o tom, jak takové obrovské projekty dokázali lidé s tehdejší technologií realizovat.

Hlavně přeprava velkých kvádrů musela být neskutečnou výzvou.

Odpověď je ale vlastně docela prostá. Pro přepravu se používala řeka. Ta je dnes od pyramid v Gíze na kilometry daleko, avšak v dobách výstavby dosahoval Nil až do této oblasti. Tomu koneckonců odpovídá i poslední výzkum vědců z Francie.

Historie města ve zkratce

Ve 12. století město kolonizovali pasovští biskupové. Od roku 1391 až do roku 1945 jej vlastnil rod Lichtenštejnů, kteří mají největší podíl na dnešní tváři města i okolí.

Dokázali celé území přetvořit v jedinečný krajinný komplex. Dříve byly Valtice součástí Dolního Rakouska. Až 31. července 1920 byly připojeny k Československu.

V malém vinařském městě v okrese Břeclav, 9 km na západ od Břeclavi a u hranic s Rakouskem žije asi 3600 obyvatel.

Jedno z nejmilejších míst básníka Petra Bezruče je stále městem historie, místem s nádhernými kouty, památkami, lužními lesy i oku lahodícími zámečky, kam vás naláká nejen množství zajímavostí, ale i lahodné víno a bezstarostné posezení.

Dnes za městem hranice,
držme proti všem:
dnes jsou naše Valčice,
zde moravská zem!
Srazte, děti sklenice,
čert tesknotu vem:
zdrávy buďte Valčice a moravská zem! …Petr Bezruč

Valtický zámek je historický skvost

Mimo lahodného vína láká k návštěvě Valtic především zdejší zámek. Ten stojí na malém návrší kousek od náměstí.

Původně stál na jeho místě gotický hrad, ale postupně došlo k jeho přestavbě na renesanční, kdy jej už vlastnili Lichtenštejnové a později na velkolepý barokní zámek. Na přestavbě se podíleli architekti Francesco Caratti, Giovanni Pietro Tencalla a Andreas Erna z Brna.

Za současnou podobu ale nejvíce vděčí italskému architektovi Domenicu Martinellimu. Rod Lichtenštejnů vlastnil zámek až do roku 1945. Pak připadl státu.

U vstupu do zámku uvidíte zajímavé vstupní průčelí. V jeho popředí vás upoutá socha antického hrdiny Herkula. U jeho nohou sedí pes Cerberos, trojhlavý strážce podsvětí.

Mnohem zajímavější jsou ale interiéry zámku. Dech vám vezme překrásný Taneční sál s rokokovým nábytkem, v Mramorovém sále se nachází cenná sbírka orientálního nádobí i lustr v podobě boha moří Tritona.

Ve Společenském sále se můžete pokochat nástropními malbami řeckých bohů a v Sále předků zase malbami, které představují alegorie věd a umění.

Samozřejmě nechybí ani portréty nejslavnějších vlastníků zámku, Lichtenštejnů.

K zámku náleží zámecká kaple. Její výzdoba patří mezi slohově nejčistší interiéry vrcholného baroka ve střední Evropě. Díky skvělé akustice se zde často konají různé koncerty.

V části zámku sídlí Národní vinařské centrum se Salonem vín, kde město každoročně pořádá Valtické vinařské slavnosti.

Vzhledem k tomu, že Znojmo povýšil na královské město už ve 13. století král Přemysl Otakar II., toho o jeho historii víme hodně – o to víc je zarážející, jak nejasné informace se nám dochovaly o vzniku obrovského znojemského podzemí.

Nejasnosti kolem vzniku

Až do dnešních dnů není zcela zřejmé, jak a kdy znojemské podzemí začalo vznikat – historici usuzují, že se tak dělo zhruba v době od 14. století, tedy v časech, kdy město získalo na významu, a postupně se rozšiřovalo.

Účelem vzniku podzemních chodeb zřejmě nebyla těžba nerostných surovin, spíše docházelo k postupnému propojování sklepů a kójí vzniklých pod jednotlivými měšťanskými domy.

Na bludišti znojemských podzemních chodeb je kromě jejich délky – asi 27 kilometrů – fascinující především skutečnost, že tvoří několik propojených pater. Náročnost budování takového systému chodeb ve středověkých podmínkách musela být nesmírná!

O podzemí si lidé vyprávějí legendy

Tajemství rozsáhlých chodeb pod Znojmem přitahuje zvědavce odpradávna, možná i proto se nám dochovaly legendy o tom, že podzemní komplex budovali vězni odsouzení na smrt, kteří se nesměli z podzemí dostat živí.

V dalších legendách se vypráví, že nižší úrovně sklepů zachránily obyvatele města před švédským nájezdem v dobách třicetileté války nebo že na toho, kdo se v chodbách kvůli nepozornosti ztratí, číhá smrt.

Prohlídky katakomb

V současné době je podzemí přístupné veřejnosti a nabízí pro ni dokonce několik prohlídkových tras. Ta klasická je přizpůsobená nejen dospělým zvědavcům, ale i dětem a má sloužit především k pobavení a poznání. Jedná se o zážitkovou prohlídku podzemí spojenou nejen s důležitými informacemi, ale i audivizuálními efekty.

Znojmo si však pro své návštěvníky připravilo i trasy adrenalinové – takové, které ukáží zvědavcům, jak tajemný a snad i nebezpečný může být labyrint spletitých chodeb. Při zdolávání náročné adrenalinové trasy si nejeden člověk uvědomí, jak děsivé by bylo se v temných stísněných prostorách ztratit.

Vznik skanzenu

Podhorské město na úpatí Beskyd se pyšní nejstarším muzeem svého typu v celé střední Evropě. O jeho vznik se zasloužili již zmínění členové rožnovského muzejního spolu.

Těm se ve třicátých letech minulého století podařilo získat povolení od představitelů města k umístění dvou historických roubených chalup na území městského parku.

Počet roubených domů se v průběhu let dále rozrůstal, až vzniklo Dřevěné městečko, které je dnes součástí Valašského muzea v přírodě.

Mezi hlavní zakladatele a podporovatele vzniku muzea patřili především bratři Bohumír a Alois Jaroňkovi, olympijští vítězové Emil Zátopek a Ludvík Daněk nebo český spisovatel a kněz, autor slavných Broučků, Josef Karafiát.

Ti všichni odpočívají na místním hřbitově, kterému se přezdívá Valašský Slavín.

Dřevěné městečko

Součástí rožnovského muzea je především samotné Dřevěné městečko. V něm najdete nejen domy přenesené z rožnovského náměstí, ale také kostelík svaté Anny, který je dokonalou kopií shořelého kostela z nedalekých Větřkovic nebo kopie budovy fojtství z Velkých Karlovic.

Mlýnská dolina a Valašská dědina

Dalšími částmi valašského muzea v přírodě jsou Mlýnská dolina a Valašská dědina. V Mlýnské dolině se můžete setkat s exponáty poháněnými vodou, jako jsou pila, hamr, lisovna oleje, valcha nebo mlýn.

Valašská dědina je, co se plochy týče, nejrozsáhlejší částí muzea. Narazit v ní můžete na celkem sedmdesát budov, z nichž většinu můžete prozkoumat i z útrob interiérů, což zážitek z návštěvy muzea dokonale umocňuje.

Narazíte zde i na funkční větrný mlýn nebo stáje s chovem původního ovčího plemena.