Více CGI neznamená lepší film
Druhý Gladiátor se připravoval dlouho předtím, než se nakonec dostal na plátna kin. Hodně se bojovalo se scénářem, ve kterém se podle některých úniků měl dokonce vrátit i Maximus, jenž ovšem původní film nepřežil.
Navíc režisér Ridley Scott je i ve svém pokročilém věku stále zavalen prací, takže není divu, že se začalo natáčet až po tak dlouhé době.
Nakonec se však fanoušci sandálů a písku zkropeného krví dočkali. Gladiátor II je konečně venku. Je ale co oslavovat? Ani moc ne.
Film jako takový je mnohem pompéznější než jeho předchůdce, což by nebylo vyloženě na škodu, kdyby takřka všechny místní atrakce nebyly tvořeny jedničkami a nulami.
Zatímco Russel Crow porcoval své soupeře ve stále poměrně komorním duchu, ve dvojce se šláplo pořádně na plyn. Dočkáme se tak různých CGI zvířat i epické námořní bitvy. Místy je ovšem akce přeplácaná a člověk se v ní trochu ztrácí.
Ani hudební podkres příliš nenadchne. Zatímco soundtrack z jedničky patří mezi nejlepší filmovou hudbu vůbec, ve druhém díle za moc nestojí. Je to celkem logické, jelikož Hans Zimmer se k tvůrcům tentokrát nepřipojil. Hudbu tedy skládal Harry Gregson-Williams, který se však příliš nepochlapil.
Herci film trochu zachraňují
Hlavní roli si ve filmu tentokrát střihnul Paul Mescal, jenž hraje odrostlejšího Lucia z prvního dílu. Na rovinu je potřeba říci, že na charisma a herecké schopnosti Russela Crowa ani zdaleka nemá. Na druhou stranu není Mescal ani tak strašný, jak se jevilo z ukázek.
Mnohem více zaujme generál Acasius, jehož ztvárnil Pedro Pascal. Ten sice nedostal tolik prostoru jako Mescal, ale když už je na plátně, rozhodně baví. Oba dva pány však strká do kapsy Denzel Washington alias prodejce zbraní Marcinus.
Hodně tomu pomáhá nejen nesporný hercův talent, ale i scénář, který mu dává prostor excelovat. Díky tomu je Marcinus asi největším kladem celého filmu.
